Obsah

Jak to všechno začalo…
Jarka v Čechách
Aktuální situace

Jak to všechno začalo…

Stará šamanská moudrost praví, že náš život je příběh a každá osobně důležitá událost nás může přerodit do jiného příběhu. V životě hrdinky našeho povídání určitě hrály roli tvůrce jiných příběhů dvě věci – tou první je cestování, potažmo cesty, tou druhou je tvrdohlavost české ženy, která šla za svým cílem i když jí ostatní říkali, že to je nemožné.

Mezi cesty rámující životní příběh dívky Jarky, jehož nit právě začínáme sledovat, patří rozhodně cesta Jardy, jejího budoucího tatínka, do Kambodži a o dvanáct let později Jarčino putování z Kambodži do České republiky. Jarčina teta, v jejíž české rodině dnes dívka žije, o Jarce prvních devět let jejího života nevěděla a další tři roky se ji pokoušela dostat do ČR.

Ta tři léta byla plná napětí, obav, rozhovorů se spoustou lidí – prostě dobrodružství, o kterém si obvykle myslíme, že se odehrává v knihách, poněvadž v běžném životě se stát nemůže. A jelikož už víme, že v našich životech či chcete-li, v našich příbězích, se může odehrát cokoli – chceme se s vámi o její dobrodružství podělit…

Všechno začal jeden sen. V tom snu, mě – tetu Jarky, navštívil již několik let mrtvý bratranec Jarda. Řekl mi: „Mám dítě. Postaráš se o ně? Je to moje krev, tak je to i tvoje krev.“ A já slíbila, že ano. Ráno jsem vše vyprávěla u snídaně svým dětem. Nikdo z nás neměl ani tušení, co by sen mohl znamenat. Za týden jsme jeli navštívit Jardova otce a při loučení jsem se zmínila o snu a on z šuplíku vytáhl fotku malé holčičky a řekl: „To je Jarka.“ V tu chvíli se ta nereálná, snová informace stala skutečností.

Bratři Michael a Rosan Postupně jsem se dozvěděla, že Jarka žije v Kambodži, kde se narodila vietnamské matce. Jarda zemřel na následky autonehody v roce 2000, jeho sestra se pokusila holčičku dostat do ČR, bohužel neuspěla. Příbuzní Jarky za ni požadovali příliš vysokou finanční částku. Dívenka zůstala v Kambodži a starala se o ni její babička, protože při té autonehodě byla těžce zraněna i Jarčina maminka. Bohužel v šesti či sedmi letech Jarky babička zemřela a s jejím úmrtím začala pro Jarku neradostná pouť po příbuzných žijících v Kambodži a Vietnamu, kteří se jako většina chudých z těchto oblastí živí prodejem drog a prostitucí. Jarka musela těžce pracovat – sázela rýži, umývala nádobí, prodávala kávu, vybalovala boty a to vše tak za 1 dolar denně. Také se starala o dva mladší nevlastní bratry – Michaela a Rosana. Není divu, že jí na školu moc času nezbylo.

Jarka Když jsem se o Jarce dozvěděla, bylo jí už 9 let. Zrovna v tu dobu žila s matkou někde v Kambodži a nikdo o ní nic nevěděl. Přes sestru dívčina otce jsem zkontaktovala českou konzulku ve Vietnamu Hanu Flanderovou, jelikož ČR nemá v Kambodži zastoupení. Pátrání po dívce a matce bylo velmi obtížné, matka neměla doklady, nebyla nikde registrovaná ani přihlášená k trvalému pobytu. K tomu navíc je negramotná, což celou situaci značně ztěžovalo. Pátrání trvalo víc jak rok bez úspěchu, čas od času mi svitla jiskřička naděje – třeba když se podařilo vypátrat některé Jarčiny příbuzné nebo když se konzulka telefonicky spojila s matkou Jarky. Když zjistila, že volá někdo kvůli Jarce, okamžitě zavěsila. A tak mi v lednu 2010 přišla od konzulky zpráva o vyčerpání veškerých možností (vietnamská ambasádu v Phompenhu, nevládní organizace…), a že pro mě nemohou více udělat.

Rozhodla jsem se nevzdat a pokračovat dál. Kontaktovala jsem Ministerstvo zahraničních věcí České republiky (dále jen MZV ČR) a po delší anabázi se mi podařilo spojit s Mgr. Šimonou Veselou, která se v této věci velmi aktivně angažovala a po celou dobu mi byla oporou.

Mezitím – v srpnu 2010, přišel zničehonic dopis od Jarčiných příbuzných žijících ve Vietnamu s žádostí o peníze pro Jarku. Dopis byl napsán v angličtině a byla u něj uvedena adresa i telefonní kontakt. Pravděpodobně se jednalo o reakci příbuzných Jarky na naše pátrání. Ihned jsem odpověděla a mimo jiné jsem napsala, že pokud by Jarka chtěla do České republiky, ráda se o ni postarám. A čekali jsme. Uběhl měsíc a žádná odpověď. Měla jsem pocit, že jsem opět na začátku a hledala jsem, jak dál. Požádala jsem o pomoc vietnamskou rodinu žijící přes 20 let v Kroměříži. Tranovi byli velice ochotní, zavolali do Vietnamu na uvedené telefonní číslo a mluvili s Jarčiným strýcem, který jim potvrdil, že dopis dostali a jeho manželka odjela do Kambodži, aby to vyřídila. Znovu mi svitla naděje.

Informovala jsem o všem MZV ČR a pana konzula Kadlece v Hanoji. Situace byla náročná, vyjednávání se ujala Jarčina teta mluvící pouze vietnamsky. A tady mi zase pomohli Tranovi – překládali. Vše bylo na dobré cestě, Jarka i její rodina souhlasili s jejím odjezdem do ČR. Konzul Kadlec se s nimi zkontaktoval a začaly se vypracovávat potřebné dokumenty. Do hry bohužel opět vstoupila otázka peněz. Rodina za Jarku požadovala 7000 dolarů a tuto částku časem zvyšovali. A pak najednou ticho. Kolem Vánoc 2010, kdy už Jarka mohla být s námi, přestali odpovídat na emaily, telefony a ani konzulátu se je nepovedlo kontaktovat.

Pak opět pomohli Tranovi – příbuzný slečny Tran, který žije v Ho Chi Minově městě, se jel podívat na adresu, kde měla rodina žít. Dům byl prázdný. Sousedé mu řekli, že všichni zmizeli ze dne na den neznámo kam, mají velké dluhy a utíkají před věřiteli. Rodinu nenašli ani zaměstnanci české ambasády a po krátkém čase jsem dostala od úřadu informaci podobnou té předchozí, že Jarka sice je občanem ČR, ale vzhledem k složitosti celého případu se nedá nic dělat a radili mi, ať to vzdám – nezaopatřených dětí je ve Vietnamu spousta.

S tím jsem ale se nehodlala smířit. Nadále jsem zkoušela tetu kontaktovat. Psala jsem na všechny emailové adresy, odkud mi kdy psala, volala na její veškerá známá telefonní čísla. Tato volání do prázdna trvala 4 měsíce.

A pak se to stalo!

V dubnu 2011 přišel krátký email ve vietnamštině od Jarčiny sestřenice, že je Jarka ve vážném stavu v nemocnici, že se o ni nemohou starat a chtějí, aby odjela do ČR. Mou první starostí byl samozřejmě zdravotní stav Jarky, ale co jí přesně bylo, nevíme. Důležité bylo to, že se dostala do nemocnice pro chudé, kde se její stav zlepšil. Její sestřenice slíbila, že tentokrát Jarku opravdu předají na českém honorárním konzulátě v Ho Chi Minově městě. Události se daly do pohybu. S přispěním úřadů i soukromých osob jsem vše vyřizovala. Jarka s tetou přijely z Kambodži koncem dubna 2011 do Ho Chi Minova města a dostavily se na honorární konzulát. Já poslala do Vietnamu potřebné české dokumenty a peníze. Ani teď nebyla o problémy nouze, protože Jarka s tetou se překročily hranice Vietnamu nelegálně, bez dokladů a hrozilo jim zatčení! Z Hanoje přiletěl konzul Kadlec, který vystavil Jarce náhradní cestovní doklad, ovšem vietnamská strana odmítala dát Jarce vízum a neakceptovala ani souhlas Jarčiny matky s vycestováním. Naše ambasáda jednala s vietnamskými protějšky na nejvyšší úrovni – velvyslanec zaslal i protestní nótu. Jak se situace komplikovala, teta začala hrozit návratem obou do Kambodži i přes to, že jsme jí a Jarce hradili pobyt ve městě částkou 25 dolarů na den. Potom teta navrhla, že za další peníze pojede do Kambodži sama a doveze jiné potvrzení se souhlasem matky s Jarčiným odjezdem. Souběžně s tímto vietnamská ambasáda prováděla šetření v Kambodži v místech, kde se měla matka zdržovat, ale nenašli ji. Teta dovezla nové potvrzení ověřené kambodžskou policií, ale ani to vietnamským úředníkům nestačilo. A tak jsme dál čekali. Teta znovu odjela do Kambodži s větším finančním obnosem, aby našla matku Jarky a aby vše vyřídily na vietnamské ambasádě v Phnompenhu.

Asi dva dny po odjezdu tety za matkou přišla zpráva od MZV ČR, že Jarka dostala vízum a může odjet. Teta se vrátila do Vietnamu, velmi rychle jsme zakoupili Jarce letenku a ona konečně 22. 6. 2011 nastoupila na letadlo do České republiky.

Jarka v Čechách

Dne 23. 6. 2011 na ruzyňském letišti vystoupila z letadla hubená holčička. V ruce držela malý kufřík, neuměla česky a ještě netušila, jak moc se jí změní život. Tato holčička se o den dříve vydala z úplně odlišného světa do země svého tatínka. Do země za příbuznými svého mrtvého otce, do země, kde se mění roční období, do země jiných zvyků a tradic.

Začátky nebyly lehké. Museli jsme absolvovat všechna lékařská vyšetření, doplnit očkování, zajistit odpovídající způsob vzdělávání. Nutné podotknout, že Jarka mluvila plynně khmersky, vietnamsky, lámaně anglicky. Takže se musela učit jazyk, seznámit se spoustou nových věcí, například pračka byl pro ni geniální vynález, zvykat si na jinou kuchyni – včetně toho, že některá jídla běžná v Kambodži tady nesežene. Například v Kambodži není důvod nosit cele uzavřenou obuv – a Jarce to zpočátku vůbec nebylo po chuti. A takových „pro nás běžných maličkostí“ bychom našli spoustu.

První lyžování První Vánoce

Také bylo důležité dotáhnout do konce všechny formality a tak jsem po příletu Jarky informovala Úřad pro mezinárodní právní ochranu dětí a podala žádost o svěření Jarky do pěstounské péče. Soud této žádosti dne 31. 8. 2011 vyhověl.

Ve svých 12 letech Jarka zažila první Vánoce, Velikonoce, návštěvu divadla, první lyžování a už brzy se dočká i své první oslavy narozenin. Není již vystrašená holčička, ale sebevědomá mladá slečna, která ví, že je milována. Je tu velmi spokojená, po Kambodži se ji nestýská, jen má starost o své malé brášky.

V červnu 2013 Jarka úspěšně složila přijímací zkoušky a dostala se na osmileté gymnázium Svatopluka Čecha v Kojetíně, kde bude od září 2013 studovat.

Aktuální situace

Na závěr chci jen napsat – měla jsem čtyři děti, teď jich mám pět a Jarka je ta nejmladší. Jinak jsme v kontaktu s Jarčinou bývalou učitelkou, Angličankou Coleen Briggs, od které víme, že bratři Michael a Rosan jsou v sirotčinci, jelikož jejich matka není schopna se o ně starat. Chlapci žijí ve špatných podmínkách, když je Coleen naposled viděla, byli hladoví a špinaví…

Kvůli tomu, abychom jim a dalším dětem žijícím v takto špatných podmínkách – musí pracovat, nemohou chodit do školy, často hladoví – mohli pomoci, rozhodli jsme se založit Občanské sdružení S.O.S. Děti Kambodži.

Doufáme, že i díky Vaší pomoci, se podaří pomoct dětem, které to skutečně potřebují! O osudu Jarky vyšel i článek v Hospodářských Novinách ze dne 19. 3. 2012.